Zákoník práce umožňuje zaměstnavateli povolit zaměstnanci přerušení tuzemské i zahraniční pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance, tj. z jeho soukromých důvodů. Přestože během takového přerušení zaměstnanci cestovní náhrady v zásadě nepřísluší, poskytují někteří zaměstnavatelé zcela nesprávně zaměstnancům stravné, příp. zahraniční stravné a kapesné i za část takového přerušení pracovní cesty.
Podmínky konání pracovní cesty, tedy i dobu jejího začátku a ukončení, určuje zaměstnavatel (viz § 153 ZP). Zaměstnanec je povinen zaměstnavatelem stanovené podmínky dodržet. Mohou však nastat případy, kdy zaměstnanec chce ze soukromých důvodů (návštěva přátel, zhlédnutí koncertu, výstavy, sportovního utkání apod.) do místa, kam byl zaměstnavatelem vyslán vykonat práci (nebo do jeho okolí), odjet o den, dva i více dní dříve, než určil zaměstnavatel v podmínkách konání příslušné pracovní cesty, anebo má v úmyslu v tomto anebo jiném místě zůstat ještě nějakou dobu ze soukromých důvodů po ukončení výkonu práce a odjet zpět později, než bylo zaměstnavatelem určeno.
Zákoník práce na takové případy pamatuje a umožňuje zaměstnavateli povolit zaměstnanci přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance (dále jen přerušení pracovní cesty) před výkonem práce i přerušení pracovní cesty, po kterém již nenásleduje výkon práce, tj. po ukončení výkonu práce. Přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance lze povolit nejen u tuzemské pracovní cesty, ale také při zahraniční pracovní cestě. Je jen na rozhodnutí zaměstnavatele, jestli takové přerušení povolí nebo nepovolí.
Přerušením pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance není doba čekání na dopravní prostředek, doba odpočinku, bezpečnostní přestávka řidiče, doba strávená na pracovní cestě v nepracovní den ani případ, kdy byl výkon práce na pracovní cestě přerušen vlivem nepříznivého počasí, kalamity či jiné nahodilé události anebo z důvodu špatné organizace práce, nedostatku materiálu apod. Přerušením pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance není ani případ, kdy zaměstnavatel vyšle zaměstnance do určeného místa např. o den dříve z důvodu, aby si zaměstnanec před výkonem práce mohl po dlouhém cestování, řízení vozidla apod. odpočinout a mohl tak řádně vykonávat práci. Nejde ani o přerušení z důvodu nezbytnosti vykonat neplánovaně jinou práci v jiném místě apod.
Pokud zaměstnavatel shora uvedené přerušení pracovní cesty povolí (proč ne?), měl by z praktických důvodů, zejména v zájmu jednoznačnosti nároků zaměstnance na cestovní náhrady, k zamezení vzniku možných komplikací při určování jejich výše a řešení případných pozdějších nesrovnalostí, také v souladu se zákoníkem práce co nejpřesněji před pracovní cestou dohodnout anebo určit podmínky uvedeného přerušení, zejména pak začátek, příp. konec přerušení apod. Praxe neustále ukazuje, že je potřeba příslušné podmínky dohodnout nebo stanovit prokazatelně před pracovní cestou, např. v příkazu k pracovní cestě. To však neznamená, že pracovní cesta začne dříve či skončí později, než bylo před povolením přerušení pracovní cesty určeno, stanovený začátek a konec pracovní cesty uvedený v podmínkách jejího konání se nemění (zůstane i na cestovním příkazu uveden beze změny), jen je zaměstnanci z jeho soukromých důvodů povolen dřívější odjezd nebo pozdější návrat (cestovní příkaz je o tyto informace pouze doplněn).
Připomeňme si, co k této oblasti zákoník práce uvádí a jak by tedy mělo být v takových případech postupováno. Přitom je třeba vzít v úvahu zejména § 160 ZP, § 162 odst. 2 ZP, § 163 odst. 5 ZP a § 170 odst. 6 ZP. Z těchto ustanovení je zřejmé, že zákoník práce pro cestovní náhrady v případě povoleného přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance vychází evidentně a logicky z toho, že během takového přerušení, tj. během soukromé doby, zaměstnanci cestovní náhrady v zásadě nepřísluší.
Kdy v takovém případě začíná a končí soukromá doba? Je-li povoleno přerušení po ukončení výkonu práce, začíná soukromá doba ukončením výkonu práce a po ukončení výkonu práce, tj. v soukromé době, již cestovní náhrady zaměstnanci nepřísluší. Je-li povoleno přerušení ze soukromých důvodů před začátkem výkonu práce, tak soukromou dobou je doba před výkonem práce a cestovní náhrady tak zaměstnanci přísluší až od konce soukromé doby, tj. od zahájení výkonu práce.
Výjimkou z uvedené zásady je pouze náhrada jízdních výdajů, která se za dále uvedených podmínek zaměstnanci poskytuje i za cestu v době přerušení. Je to významná výjimka ve prospěch zaměstnance, neboť zaměstnavatel tak zaměstnanci prakticky hradí jízdní výdaje za jeho soukromou cestu. Ostatní cestovní náhrady, tj. náhrada výdajů za ubytování, náhrada nutných vedlejších výdajů ani stravné, zahraniční stravné a kapesné zaměstnanci po dobu přerušení pracovní cesty, tj. před výkonem práce nebo po výkonu práce, nepřísluší. To se týká i doby cestování (doby jízdy v dopravním prostředku) do místa, kam byl zaměstnanec na pracovní cestu vyslán, příp. zpět.
Odkdy dokdy zaměstnanci přísluší cestovní náhrady při povoleném přerušení pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance před výkonem práce i po výkonu práce, je uvedeno ve schématu. Odkdy dokdy přísluší zaměstnanci cestovní náhrady při povoleném přerušení před výkonem práce nebo po výkonu práce, lze ze schématu jednoduše odvodit.
Co z výše uvedených ustanovení zákoníku práce vyplývá? Náhradu jízdních výdajů vynaložených zaměstnancem v době dohodnutého přerušení pracovní cesty, tj. v soukromé době zaměstnance, je zaměstnavatel podle § 160 ZP povinen zaměstnanci poskytnout, ale pouze do výše, která by mu náležela v případě, že by k přerušení pracovní cesty nedošlo. Dokladem o vynaložených jízdních výdajích je tedy v tomto případě jízdenka (letenka) nebo jiný doklad o úhradě jízdného ze dne, kdy zaměstnanec do určeného místa výkonu práce na základě souhlasu zaměstnavatele s přerušením pracovní cesty před začátkem výkonu práce, přede dnem určeným zaměstnavatelem jako den nástupu na pracovní cestu, odjel. V případě povoleného přerušení pracovní cesty po ukončení výkonu práce pak doklad o úhradě jízdného ze dne, kdy se v souladu s určenými podmínkami přerušení pracovní cesty do určeného místa ukončení pracovní cesty vrátil. Neprokáže-li zaměstnanec výši vynaložených jízdních výdajů z uvedených dnů dokladem, může zaměstnavatel, stejně jako v jiných případech, postupovat podle § 185 ZP. Horním limitem náhrady jízdních výdajů je vždy částka, která by zaměstnanci příslušela za cestu určeným dopravním prostředkem ze stanoveného místa nástupu na pracovní cestu do místa, kam byl vyslán vykonat příslušnou práci, v den, kdy měl podle určených podmínek na pracovní cestu nastoupit, příp. při návratu zpět do určeného místa ukončení pracovní cesty v den, kdy měl pracovní cestu ukončit (podle toho, zda jde o přerušení pracovní cesty před nástupem výkonu práce nebo po ukončení výkonu práce).
V případě, že zaměstnanec jako dopravní prostředek použije na pracovní cestě služební vozidlo, je použití vozidla v době přerušení pracovní cesty ze soukromých důvodů samozřejmě použitím služebního vozidla k soukromým účelům zaměstnance se vším, co z toho podle § 6 odst. 6 ZDP a násl. vyplývá. Do počtu kilometrů ujetých vozidlem pro soukromé účely se však v zásadě při povoleném přerušení pracovní cesty před výkonem práce nezapočítává vzdálenost mezi určeným místem nástupu na pracovní cestu a místem výkonu práce a při povoleném přerušení pracovní cesty po výkonu práce vzdálenost mezi místem výkonu práce a určeným místem ukončení pracovní cesty.
Náhradu výdajů za ubytování není podle § 162 odst. 2 ZP zaměstnavatel po dobu uvedeného přerušení pracovní cesty povinen zaměstnanci poskytnout, a to ani v případě, že ubytování musel zaměstnanec, s ohledem na podmínky konání pracovní cesty a ubytovacích služeb, případně i po tuto dobu hradit. Náhrada výdajů za ubytování tak zaměstnanci přísluší při přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance před nástupem výkonu práce až ode dne začátku výkonu práce a v případě přerušení pracovní cesty po ukončení výkonu práce pouze do posledního dne výkonu práce.
Náhrada nutných vedlejších výdajů přísluší podle § 164 ZP zaměstnanci pouze v případě, že mu takové výdaje vznikly v přímé souvislosti s pracovní cestou. Náhrada výdajů, které zaměstnanci vznikly v souvislosti s přerušením pracovní cesty ze soukromých důvodů, zaměstnanci nepřísluší.
Stravné (zahraniční stravné) zaměstnanci po dobu přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance nepřísluší. V ustanovení § 163 odst. 5 ZP (§ 170 odst. 6 ZP) je jednoznačně uvedeno, že doba rozhodná pro právo na stravné (zahraniční stravné) začíná začátkem výkonu práce (jde-li přerušení před výkonem práce) a končí ukončením výkonu práce (jde-li o přerušení po výkonu práce). Ve smyslu těchto ustanovení se stravné (zahraniční stravné) zaměstnanci při pracovní cestě s dohodnutým přerušením pracovní cesty před nástupem výkonu práce poskytuje až od okamžiku začátku výkonu práce a při dohodnutém přerušení pracovní cesty…
