8.5.3
Mimořádná cesta k výkonu práce mimo rozvrh směn
Ing. Karel Janoušek
Kromě případů uvedených v přísluší zaměstnanci podle § 152 písm. c) ZP cestovní náhrady také v případě, kdy jde o mimořádnou cestu související s výkonem práce mimo rozvrh směn prováděným v místě výkonu práce anebo pravidelného pracoviště zaměstnance.
Každý výkon práce zaměstnance mimo rozvrh směn, tj. mimo pracovní dobu jemu stanovenou zaměstnavatelem podle § 81 a násl. zákoníku práce, je mimořádným výkonem práce a každá s tím související cesta na pravidelné pracoviště tak je mimořádnou cestou podle uvedeného ustanovení zákoníku práce. Podle § 156 odst. 2 ZP je i taková cesta považována pro účely cestovních náhrad za cestu pracovní, tedy za cestu, při které zaměstnanci za dobu jejího trvání přísluší všechny druhy cestovních náhrad, tj. v uvedeném případě zejména náhrada jízdních výdajů na pravidelné pracoviště a zpět a stravné za celou dobu trvání této pracovní cesty, příp. také náhrada nutných vedlejších výdajů. Tak jako každá jiná pracovní cesta i tato pracovní cesta začíná v zaměstnavatelem určeném místě nástupu na pracovní cestu a končí v určeném místě jejího ukončení, v tomto případě zpravidla v místě bydliště nebo pobytu zaměstnance. Neurčí-li zaměstnavatel předem podmínky konání této pracovní cesty, zvolí si je zaměstnanec sám a zaměstnavatel bude muset volbu zaměstnance zpravidla akceptovat. Doba trvání pracovní cesty vždy zahrnuje nejen cestu do určeného místa, tj. v tomto případě cestu na pravidelné pracoviště, ale také dobu výkonu práce a dobu cesty zpět. Nejde tedy pouze o dobu cesty z bydliště na pracoviště a dobu cesty z pracoviště do bydliště.
Takovýmito mimořádnými cestami k výkonu práce mimo rozvrh směn mohou být např. cesty související s výkonem práce při živelních pohromách či jiných mimořádných případech (inventarizace mimo pracovní dobu, den otevřených dveří apod.) a různých neočekávaných situacích, při pohotovostní službě držené v místě bydliště, při mimořádných směnách apod. Nejde ale např. o případy, kdy v rámci běžné pracovní směny vznikne náhle potřeba pracovat déle – tedy přesčas. V tomto případě sice dochází k výkonu práce mimo rozvrh směn, ale samotná cesta do práce nebyla vyvolána potřebou této práce mimo pracovní dobu zaměstnance.
Podmínkou pro poskytování cestovních náhrad je to, že výkon práce je prováděn mimo rozvrh směn stanovený zaměstnanci zaměstnavatelem podle § 81 odst. 1, § 84 a násl. zákoníku práce, a to že zaměstnanci příslušné výdaje v této souvislosti vznikly. Je však třeba připomenout, že stanovený rozvrh směn může zaměstnavatel zaměstnanci předem ve lhůtě uvedené v § 84 ZP písemně změnit, a pokud by byl na předpokládanou dobu výkonu práce změněn, nešlo by o cestu na pravidelné pracoviště k výkonu práce mimo rozvrh směn.
Z pohledu poskytování cestovních náhrad je při výkonu práce mimo rozvrh směn zcela nepodstatné, zda doba výkonu práce bude např. ze mzdového hlediska prací přesčas nebo zda zaměstnanec za tuto dobu bude, po dohodě se zaměstnavatelem, čerpat náhradní volno. Důležité je, že se dostavil na své pravidelné pracoviště mimo svou pracovní dobu za účelem vykonání práce.
Zdůraznit je nutno zejména to, že cesty mezi místem bydliště či pobytu zaměstnance a v pracovní smlouvě sjednaným místem výkonu práce nebo pravidelným pracovištěm jsou v zásadě považovány za soukromé cesty zaměstnance, tj. za cesty, při kterých zaměstnanci žádné cestovní náhrady nepřísluší. Výjimkou jsou zvláštní případy uvedené v § 163 odst. 6 ZP, tj. pracovní cesty do místa bydliště, které je odlišné od místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště.
Příklad – doba výkonu práce:
Zaměstnavatel tvrdí, že při výkonu práce mimo rozvrh směn není součástí pracovní cesty vlastní výkon práce v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště, a že tedy při mimořádné směně zaměstnanci přísluší stravné pouze za dobu cesty na pracoviště a dobu cesty zpět. Je tento názor správný?
Uvedený názor zaměstnavatele je zcela v rozporu se zákoníkem práce. Výkon práce je nezbytnou součástí pracovní cesty a doba výkonu práce je tedy vždy součástí pracovní cesty, kterou je podle § 156 odst. 2 ZP i cesta podle § 152 písm. c) ZP. Do doby trvání takové pracovní cesty tak patří nejen doba cesty do místa, kde má zaměstnanec práci vykonat, ale i doba výkonu práce v tomto místě, doba odpočinku a doba cesty zpět.
Příklad – cesty do práce v sobotu a v neděli:
Zaměstnanci mají rozvrhem směn stanovenu pracovní dobu pondělí až pátek od 8.00 do 16.30 hod. Při mimořádných směnách v sobotu a neděli jim poskytujeme menu stravenku. Postupujeme správně, nebo jim musíme dát stravné?
Jestliže zaměstnanec nemá na sobotu a neděli rozvrhem směn podle § 81 a dalších ZP stanovenu pracovní dobu, pak jde při výkonu práce na pravidelném pracovišti v sobotu a neděli podle § 156 odst. 2 a § 152 písm. c) ZP o pracovní cestu, při které mu přísluší všechny druhy cestovních náhrad, tj. jak náhrada jízdních výdajů za cestu na pravidelné pracoviště a zpět, tak za celou dobu trvání této pracovní cesty stravné. Pokud tak zaměstnavatel nečiní, porušuje zákoník práce.
Poskytování menu stravenek nebo peněžitých příspěvků na stravování je plněním ze strany zaměstnavatele, které nemá na povinnost poskytnout zaměstnanci stravné zcela žádný vliv.
Příklad – výkon práce při pracovní pohotovosti:
Lze zaměstnanci proplatit cestovní náhrady za použití soukromého vozidla, jestliže tento zaměstnanec ve svém volnu jel ze svého bydliště odstranit poruchu na pracoviště v rámci své pracovní pohotovosti?
V uvedeném případě zaměstnanci cestovní náhrady jednoznačně přísluší,…
