Jednou z podmínek konání pracovní cesty, kterou je zaměstnavatel povinen podle § 183 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění, určit, je způsob dopravy. Není přitom v zásadě nijak omezen. Pokud jde o vozidla, tak to může být vozidlo, které zaměstnavatel vlastní, i vozidlo, které není jeho vlastnictvím. Z hlediska náhrad jízdních výdajů za vozidlo, které zaměstnanec na pracovní cestě použil, je důležité, zda jde o vozidlo, které zaměstnavatel zaměstnanci na pracovní cestu poskytl, anebo o silniční motorové vozidlo, které zaměstnavatel zaměstnanci neposkytl. V prvním případě zaměstnanci žádná náhrada jízdních výdajů nepřísluší, ve druhém případě mu přísluší náhrada podle § 157 odst. 2 nebo odst. 3 a další ZP.
Vozidlem, které zaměstnavatel zaměstnanci poskytl (dále také jen "služební vozidlo"), se prakticky rozumí vozidlo:
-
ve vlastnictví zaměstnavatele,
-
v nájmu zaměstnavatele, nebo které si zaměstnavatel pořizuje formou finančního leasingu,
-
zaměstnavatelem (je-li zaměstnavatel fyzická osoba) vypůjčené.
Může jít o vozidlo silniční i o vozidlo, které prvotně není určeno pro provoz na pozemních komunikacích. Při použití takového vozidla zaměstnancem na pracovní cestě nepřísluší zaměstnanci žádná náhrada jízdních výdajů, ale zaměstnavatel mu musí proplatit veškeré výdaje související s použitím vozidla ve výši, kterou zaměstnanec skutečně v souvislosti s pracovní cestou vynaložil (s výjimkou pokut apod.).
Mezi vozidla, která zaměstnavatel zaměstnanci poskytnout logicky nemůže, patří:
-
soukromé vozidlo zaměstnance (vozidlo, které je výlučným vlastnictvím zaměstnance, nebo vozidlem ve společném jmění manželů),
-
vozidlo v podílovém spoluvlastnictví zaměstnance,
-
vozidlo, které má zaměstnanec v nájmu (pronajato např. z půjčovny vozidel),
-
vozidlo, které si zaměstnanec pořizuje formou finančního leasingu,
-
vozidlo, které má zaměstnanec vypůjčeno, nebo
-
vozidlo, které zaměstnanec používá na základě smlouvy o výprose.
Pro tato vozidla se pro zjednodušení z praktických důvodů většinou používá souhrnné označení soukromé vozidlo zaměstnance.
Z hlediska cestovních náhrad poskytovaných zaměstnanci podle zákoníku práce může jít jen o silniční motorové vozidlo (viz § 157 odst. 2 a 3 ZP). Ve smyslu § 2 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále "zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla"), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je silničním vozidlem motorové nebo nemotorové vozidlo vyrobené za účelem provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob, zvířat nebo věcí. Takovými motorovými vozidly jsou pak podle § 3 tohoto zákona motocykly (včetně mopedů, tříkolek a čtyřkolek), osobní automobily, autobusy, nákladní automobily, vozidla zvláštního určení a speciální vozidla, některá jízdní kola s motorkem apod. Mezi silniční vozidla nepatří traktory, pracovní stroje (byť samojízdné) apod., a to ani v případě, že mají registrační značku, a některá další vozidla.
Příklad č. 1
Zaměstnanec uskutečnil pracovní cestu vozidlem, jehož vlastníkem je podle zápisu v technickém průkazu jiná společnost. Můžeme při poskytnutí náhrady jízdních výdajů postupovat stejně, jako by šlo o jeho soukromé vozidlo?
Náhrady jízdních výdajů za použití vozidla při pracovní cestě řeší § 157 odst. 2 ZP a § 157 odst. 3 ZP. Podle tam uvedených formulací se náhrady jízdních výdajů zaměstnanci poskytují v případě, že jde o vozidlo, které zaměstnavatel zaměstnanci na pracovní cestu neposkytl. Může jít o vozidlo zaměstnance i o vozidlo, které není vlastnictvím zaměstnance, tzn. i o vozidlo, které si zaměstnanec vypůjčil nebo pronajal od kohokoliv (mimo zaměstnavatele, který ho na pracovní cestu vyslal), tedy i od jiné s. r. o., než která ho na pracovní cestu vyslala.
Pro náhradu jízdních výdajů tak je rozhodující, zda uvedené vozidlo zaměstnanci poskytl zaměstnavatel, anebo jde o vozidlo, které si zaměstnanec zajistil sám a zaměstnavatel mu toto vozidlo povolil na pracovní cestě použít anebo ho o jeho použití požádal.
Při stanovení výše náhrady jízdních výdajů za použití soukromého vozidla zaměstnance na pracovní cestě, mohou podle části sedmé zákoníku práce, nastat tyto případy:
-
zaměstnavatel určí použití hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy a poté (před pracovní cestou) povolí zaměstnanci místo tohoto dopravního prostředku použít soukromé vozidlo,
-
zaměstnavatel požádá zaměstnance, aby na pracovní cestě použil soukromé vozidlo,
-
zaměstnanec použije soukromé vozidlo bez vědomí nebo předchozího souhlasu zaměstnavatele.
POVOLENÉ POUŽITÍ SOUKROMÉHO VOZIDLA MÍSTO URČENÉHO DOPRAVNÍHO PROSTŘEDKU
Použije-li zaměstnanec se souhlasem zaměstnavatele jiný dopravní prostředek, než mu byl zaměstnavatelem k použití na pracovní cestě prvotně určen, přísluší mu podle § 157 odst. 2 ZP náhrada jízdních výdajů ve výši ceny jízdného určeným hromadným dopravním prostředkem dálkové přepravy. V praxi se uvedené ustanovení používá převážně v případě, že zaměstnanec chce použít na pracovní cestě soukromé vozidlo a zaměstnavatel je ochoten mu hradit pouze náhradu ve výši ceny jízdného autobusem nebo vlakem. V podmínkách konání pracovní cesty pak bude jako určený dopravní prostředek uvedeno např. "vlak, povoleno soukromé vozidlo". Také v tomto případě je vhodné, aby byla uvedena registrační značka příslušného vozidla. Cenu jízdného vlakem (autobusem), kterou zaměstnavatel zaměstnanci jako náhradu jízdních výdajů poskytne, zjistí, pokud ji např. z předchozích cest nezná, na internetu (např. z IDOSu) nebo jiným vhodným způsobem. Pozn.: Doporučuji zjistit tuto cenu jízdného předem, protože později se v některých případech zjistit nedá. K případným námitkám k této poznámce uvádím, že zaměstnavatel určuje podmínky konání pracovní cesty, takže zaměstnavatel ví, jaký dopravní prostředek před pracovní cestou určil a může tedy předem příslušnou cenu jízdného zjistit. Zákoník práce nepočítá se špatným přenosem informací uvnitř zaměstnavatele.
Ve smyslu § 159 odst. 1 ZP zaměstnanci vedle uvedené náhrady ve výši ceny jízdného původně určeným hromadným dopravním prostředkem dálkové přepravy přísluší i náhrada jízdních výdajů MHD v prokázané výši. Jestliže zaměstnanec cenu jízdného MHD neprokáže, může zaměstnavatel postupovat podle § 185 ZP. Ke zjištěné ceně jízdného původně určeným hromadným dopravním prostředkem tak zaměstnavatel připočítá cenu jízdného MHD, kterou by jinak zaměstnanec při cestě určeným dopravním prostředkem (autobusem, vlakem apod.) použil. Také v tomto případě vychází zákoník práce ze zásady, že zaměstnanci přísluší náhrada jízdních výdajů od odchodu z určeného místa nástupu na pracovní cestu do návratu do místa ukončení pracovní cesty, přičemž logicky předpokládá, že těmito místy nejsou nádraží, zastávka apod., ale bydliště zaměstnance, jeho pravidelné pracoviště nebo jiné místo, kde se zaměstnanec před nástupem na pracovní cestu nachází a které zaměstnavatel v souladu s § 153 ZP, tj. s přihlédnutím k oprávněnému zájmu zaměstnance, jako místo nástupu na pracovní cestu a místo jejího ukončení určil. Jde tedy o cenu jízdného MHD z určeného místa nástupu na pracovní cestu (bydliště, pracoviště apod.) na nádraží nebo zastávku, dopravního prostředku, kterým by jinak zaměstnanec jel, a z nádraží (zastávky) v cílové obci do místa, kde má vykonat práci. Obdobně pak za cestu zpět. Zaměstnanec totiž v daném případě nejede soukromým vozidlem od nádraží v obci, ve které má bydliště či pracoviště, k nádraží v obci, kam byl vyslán vykonat práci, ale z místa bydliště až do určeného místa výkonu práce v jiné obci a zpět. Za celou tuto cestu mu přísluší náhrada jízdních výdajů stejně, jako by mu příslušela, kdyby jel určeným vlakem či autobusem a na nádraží by jel z bydliště místní hromadnou dopravou.
Nedá-li zaměstnavatel s použitím jiného než předem určeného dopravního prostředku zaměstnanci před pracovní cestou souhlas, neměl by zaměstnanec tento jiný dopravní prostředek (např. soukromé vozidlo) použít. Pokud by tak přesto učinil, porušil by pracovněprávní příkaz zaměstnavatele a nepříslušela by mu ani žádná náhrada jízdních výdajů, protože by hodnověrně neprokázal výši jízdních výdajů určeným dopravním prostředkem. Je třeba si vždy uvědomovat, že podmínky konání pracovní cesty určuje zaměstnavatel, nikoliv zaměstnanec, a to před pracovní cestou. Vydat souhlas s použitím soukromého vozidla až po pracovní cestě je zcela v rozporu s logikou i se zákoníkem práce.
Příklad č. 2
Zaměstnavatel určil pro pracovní cestu, jejíž místo zahájení i místo ukončení je bydliště zaměstnance, jako dopravní prostředek vlak. Poté (před pracovní cestou) souhlasil s tím, že zaměstnanec může místo vlaku použít vlastní osobní automobil. V jaké výši přísluší zaměstnanci náhrada jízdních výdajů?
Náhrada jízdních výdajů přísluší zaměstnanci při uvedeném povoleném použití soukromého vozidla podle § 157 odst. 2 ZP ve výši ceny jízdného vlakem a podle § 159 odst. 1 ZP také ceny jízdného MHD, a to z bydliště na nádraží, protože jako místo nástupu na pracovní cestu bylo určeno bydliště, a zaměstnanec by tedy, pokud by cestoval vlakem, při cestě z bydliště na nádraží MHD také použil. To se týká i ceny jízdného MHD v obci, kde má určenou práci vykonat, neboť by tam na cestu z nádraží do místa, kam byl vyslán vykonat práci, MHD zřejmě použil. Obdobně tomu je při cestě zpět.
Takže v uvedeném případě se k ceně jízdného vlakem připočte cena jízdného MHD v obci, kde zaměstnanec bydlí, i cena jízdného MHD v obci, kam byl zaměstnanec na pracovní cestu vyslán, a to za cestu tam i zpět.
POUŽITÍ SOUKROMÉHO VOZIDLA NA ZÁKLADĚ POŽADAVKU ZAMĚSTNAVATELE
Kromě výše uvedeného postupu zaměstnavatel může požádat zaměstnance, aby na pracovní cestě použil soukromé vozidlo. Způsob uvedené žádosti zaměstnavatele není zákoníkem práce ani jinými předpisy stanoven, žádost nebo dohoda o používání soukromého vozidla proto nemusí být písemná. Bude-li v podmínkách konání pracovní cesty jako dopravní prostředek uvedeno zaměstnavatelem např. "soukromé vozidlo" (doporučuji uvést i registrační značku), příp. jen v praxi často používaná zkratka AUV (auto vlastní) a na základě toho zaměstnanec takové vozidlo na pracovní cestě použije, má se za to,…
